Hlas

Šeptáš si do dlaní
tragicky lehkou melodii.
Čas kvapem někam uhání.
Zda v mysli doznít nechá mi ji?

Nemá však tóniny
okrová hloubka toho hlasu,
propojí v jediný
dech zkázy tak, jak hodokvasu.

Nastal snad soudný den!
Když hlas se dotkl mého ucha,
klidný a spokojen.
Strach zvadlý květ již nerozcuchá.

Prazvláštní výjimečnost
ukrytá v němém poznání.
A tichá výřečnost
chvíle, kdy budem sezdáni.
Komicky dojemné
domělé setkání.

Neznám tě! Neznáš mě...

Přesto jsme svázáni....