Vztek a bezmoc

Mám tak strašný vztek,
ten hněv a zloba trhá mi plíce,
to když já, tak těžce, nadechujíc se
trhám opratě.

Nosím to v sobě,
vláčím ten těžký kámen.
Dusím se tím, však je již dané
kdy vytryskne ven.

Nestačí slova,
i dech se mi krátí.
to jedovatá zloba
zmocní se mě jediným úderem.

Všechno kolem mě, svírá mne,
jen ta obrovská díra v hrudi.
Je prázdná a sivá,
stahuje mě do sebe.

Teď cítím tu ránu,
ona, ve všem tom prázdnu,
dere se ven.
A pak?

Je to už dlouho, kdy
po dechu lapajíc,
ležím zpět ve svém pokoji
a slzy bezmoci polykám.

Je to vždy stejné,
jdu ve svých šlépějích.
Vulkán v mé mysli vybuchne,
Jen tělo je jiné.

Nechává se kolébat
v náruči bezmoci.
To její jsme mláďata,
to její jsme otroci.

Nasloucháme jejím radám,
necháváme naše oči oslepit.
Teď kryje nám záda,
Však zítra, kdy lok o pravdě budeme pít…

Zmizí,
nechá se potopit.
Ale snad vezme nás pod svá křídla
zas jiná mocná síla.

Pak někdo další bude nám házet klacky pod nohy,
snad nestáhne nás dolů,
nýbrž pevnou oporou bude nám dál.

Pak tehdy bude můj pokoj zet prázdnotou,
já postavím se na nohy
a pod zraky oblohy - budu tam stát,
bít se a prát!
*
Vždyť kažná cesta vede dál,
stačí aby ona byla tvůj cíl,
pak..., kdo ví jaké krásy uvidíš.

Tak pojď!
Krok a další, přímo vpřed!
Nech se větrem unášet!