VZPOMÍNKA

Její tvář byla sama vráska.
A ruce...
Ach můj Bože.
Ty její ruce s vystouplým řečištěm žil,
z těch rukou bych jejště jednou,
jak z pramene čirou vodu pil.
A úsměv...
Ach můj Bože.
Ten její úsměv,
to byla prostě láska.

Ač roditi jí nebylo od Boha dáno,
vždy jak vlastní matka se o nás starala,
v školu, jak nás vypravovala každé ráno,
s námi se radovala, s neúspěchy plakala.

I když sama, u Boha silnou oporu měla,
ten věchýtek kostí stár,
Celý život čistá jak lilie zůstat chtěla,
Každý, kdo byv ji potkal,
jistě si Jí zamiloval.

A když čas její, se bez dluhů naplnil,
Smrt vyhnala nakonec bolest z těla,
To osud ukončil jednu z posledních chvil.
A ani slůvko "SBOHEM" co nám říci chtěla
její ret nedokončil.

Už nejsem to malé dítě.
Už více let jsem stár,
Přesto zas rád bych byl dítě,
zas v komůrce, s ní bych spal.
A k ránu do očí se Jí díval
A ty ruce...
Ach můj Bože.
Ty ruce bych dnes zulíbal.

Ne. Nebyla to má hodná maminka
pro nás kdo Jí znali,byla prostě Tetinka.