LISABONSKÁ SAMOTA

„Už mám rozplánováno až do konce listopadu –
ani jeden víkend volný. Tento se dostanu zadáčo
do Algarve, příští Alentejo…A jak přiletí přítel,
má známého ve Faru, budem cestovat.“

…mi bylo odpovězeno na otázku „jak se máš“.
Polští spolubydlící zas dennodenně o půl noci
vyráží s flaškou levného vína tančit lisabonskými
uličkami
(Bairo alto plné nadupaných barů)
Ne, ani tentokrát nejdu s váma, děkuji…
Co že dělám? Píšu básně. Směješ se, že tys něco
tak pošetilého dělal v pubertě?
Já se zas v pubertě vracela nad rány v rytmech
decibelů
To jsem si to ještě uměla užívat…
Dnes nesnesu ten pocit prázdna a tupé kocoviny pak –
. . .
Zatímco všichni se předhání kde byli
či kolik toho vypili
Básník se zavře do svého lisabonského pokojíčku
Už byl
na Cabo da Roca – nejzápadnějším bodu Evropy
´na konci světa´
už viděl
nekonečno –
Teď brázdí krajinami své zjitřené duše
a hodně píše
Občas si zajde k moři
Možná se upije
Možná se z toho zblázní
A možná se propíše až k moudrosti
(to by rád)
Nabrat síly ke ctnosti
jim jejich titěrné lidské bláhovosti
přát –