O Patrikovi III.

Hořké slzy vpíjí se do polštáře.
Nikdo se neptá : „ Proč pláčeš?“
Nikdo tu není. Je noc a celý dům spokojeně spí.
Jen neštastná dívka až do ráda bdí.
Velmi brzy odcházím ven do ranního ticha.
Zpívám si Snílky a do toho vzdychám.
Přes slzy nevidím na cestu. Jen smutná melodie zní mi v hlavě.
Musím na Barunku dávat pozor. Musím žít zdravě.
Jsem-li opravdu máma, ještě ho uvidím.
Ale jestli ne, nikdy ho nespatřím.
Jak bez duše bloumám kempem a čekám, až se probudí.
Jsem tu brzy. Zatím v chatce klidně spí.
Otírám slzy a stojím ve dveřích.
Jestli to, že tě miluju je hřích,
pak chci být ta nejhříšnější ze všech.
Milovat tě v nocích. Milovat tě ve dnech
Musím se usmát, a ty se probouzíš.
Díváš se na mě, jakoby svým očím nevěříš.
Lehnu si vedle, pevně mně obejmeš.
Co tu budu dělat až domů odjedeš?
Všechno tu uklidíme a vaše věci odneseme do busu.
Ty jediný vystoupíš a jdeš si ke mně pro pusu.
Pro poslední. Obejmeš mne a zašeptáš „ Miluji tě.“
Úzkostně doufám, že nosím tvé dítě.
Pak nastoupíš a přes sklo si hledíme do očí.
Snažím se nebrečet, hlava se mi zatočí.
Nesmím omdlít. Chci se na něho dívat.
Chci odjet s ním. Chci ho líbat.
Pak zvuk motoru ohlásil konec. Možná začátek.
Nového života. Já to nemůžu vrátit na zpátek.
Jsme úplně jiná. Možná matka.
Tak přemýšlím. Pak to šlo zkrátka.
Poslední tvůj pohled a navždy jsi mi zmizel.
Tím začlo mé mučení. Život je svízel.
V neskutečném záchvatu vracím se domů.
Chvílemi pláču. Pak zas směju se tomu.
Nic kolem nevnímám, jako bych nežila.
To krutá láska mě na kolena srazila.
Dál žiju v hrozné apatii. Nic neřeším.
Držím se jak jen to jde, nehřeším.
Krásy světa nevidím. Jenom přežívám.
Hodně dní probrečím. Jindy se usmívám.
Nakonec naučila jsem se s tím žít.
Barunka nebude, o děcku mohu jen snít...