Mé srdce hladoví

Když jsem byl malý, zemřel mi děda,
lituji že jsem ho nepoznal, tak běda.
Pak můj bratr , ale ten nevlastní,
Považoval zlodějnu za noblesní.
Policie víc než často zvoní u nás
Sousedé si ukazují, já nemohu za ten podraz.
Proč musím být terčem posměchu?
Říkají mi, sádlo, prase, měchu,
Jen v koutku domova tiše prosím:
Nechte mě, já nikomu neublížím.

Mé srdce hladoví.
Mé srdce hladoví…

Ve dvanácti s těžkými depresemi,
Žít mezi vámi, nechce se mi…
O tři roky později, sleduji babičky oči,
Co věděli, že rakovina se nevyléčí.
Do toho můj bratr, kriminálník.
Tolik neštěstí, tolik hádek vznik.
Rozhodnutí padlo, již musím jít,
nestačilo mi, na život pouze klít.
Dřív než jsem našel sílu to udělat,
Stačil mi táta před očima zkolabovat.

Mé srdce hladoví.
Mé srdce hladoví…

Psycholog mi opravdu nepomohl.
Nicméně můj plán „SV“ padl.
Jediný člověk co pro mě něco znamenal,
byla to slečna S., do srdce kopl a zalhal.
Tak sám v uličkách života se potácím
Nelepší se to ani trochu, ale víru neztrácím.
Chovám v sobě ideu pravdy,
Za ní budu dýchat již navždy.
Také doufám, že to všechno má smysl.
Ty životní strkance co mi pošramotili mysl.

Dál... mé srdce hladoví.
Dál… mé srdce hladoví…