Nevěsta II.

Krajina bez listí.
Bez jakékoli známky života.
Mohutná šedivá oblaka
plují nadzemskou rychlostí
po obloze, ať raději nic nevidí,
když hejno ptáků dává
sbohem, své krajině mává,
smrt se před nimi nestydí

a mraky plují dál.
Odnášejí smutek s sebou.
Slzy se z očí derou,
proč ti jen život vzal.
Nemilosrdný vítr mi utírá
tekoucí kapky z tváře,
z nebe jako zázrakem
teď sestoupila záře,
šeď se trhá, naděje umírá.
Sluneční teplo hladí mi líce,

mračna ustupují,
dávají světlu volnou cestu.
Převlíkám se za smutnou nevěstu.
Větry v korunách stromů dují.
Teď nebe je větší než včera,
čisté a jasné,
ty oči krásné
ještě včera jsem je měla.

Ach vy andělské paprsky,
jak budu žít bez lásky.

Ach nebe bezedné,
neber mi srdce mé.

Ach, větře, já nepláču pro tebe,
řekni slunci, ať mi ho nebere.

Vy, mraky vysoké, se světlem na zádech,
vraťte mému milému dech.

Vy síly bezcitné,
nebudu-li mít jeho, nebudete mít mne.

Na co vám bude mrtvá paní,
já nikdy nepůjdu s vámi.
Vraťte mi život jeho,
dejte mi svatební věno.

Listí se ze země zdvihá,
zář před očima se míhá.
Procitá duše jeho.
Mračna se zpátky zatahují.
Nebe pláče.