Ten podivný pátek

Pohled fádní je z okna ke staré železniční trati,
zeleň bezbarvá za kýč falešných iluzí tam platí.
Kouřmo obzoru šedivé přináší mrazivé pnutí,
Stromů strnulých alej do dálky směřuje bez hnutí.
Větve s listy ssinalými se v dusnu ani nechvějí,
pocit bezděky klíčí, že konec je lichých nadějí.

Keře černého bezu v rezavém a rozpadlém plotu,
symbol pochybný přírody zchvácené v nánosech koptu.
Holé odrané šlahouny se na všechny strany tyčí,
pocit zmaru krutý očekávání veškeré ničí.
Větve ztrápené snad jenom plaché ptáky zajímají,
myšlenky při pohledu na ně prázdnotou dojímají.

Vzteku protuberance pichlavé slunce z dálky metá,
zmizela z krajiny zmučené jasem veškerá něha.
Paprsky přes zvětralý beton nebe se prodírají,
bídně, ve stínech letního slunovratu, skomírají.
Balvany vzduchu vánek nemůže udržet nahoře,
chroptí na zemi povětří jako v plynové komoře.

Podivný pátek a smutný průzor slepým oknem ven,
v ulici s kostrami pod rentgenem června skomírá den.
Dojem, jakože cosi překrásné se navždy zavírá,
týranou duši zjihlou dekadencí těžkou rozdírá.
Beznaděj s bolestí krutou nemocné srdce zaplaví,
pravda jediná je, že vše je prach a v prach se obrátí.