Balada o Paladinovi

Balada o Paladinovi

Byl kdysi jeden kraj,
pokojný a klidný, ze všech krajů ráj.

V tom kraji byl jeden řád,
rytířů světla a všech pravd.

A v tom řádu jeden běžný muž,
co zatím necítil na svém hrdlu nůž,
a vůbec nikdo v téhle zemi,
že už brzy se vše změní.

Ten řád proti tmě bojoval,
a každý rytíř svou zemi miloval,
Však jednoho studeného rána,
přisla do hlavního města zpráva,
o obludách z jiného světa,
drancujících naše města,
zabíjí lidi, pijí krev,
ve svých šlepějích nechávají jen smrti děs.

I povolal král rytířů řád,
aby zachránil zem co má každý rád,
tehdy už každý věděl, že bitva bude tvrdá,
však jiné záchrany nikdo nezná.

Tak splní Řád světla svůj slib,
v souboji se smrtí bude chránit svůj lid,
se sokem na rudém poli se setká,
nikdo ale neví, co je ještě potká.

Tak dostal řád svůj cíl,
a ráno za svítání každý splní svůj díl,
tak zbývá pár hodin a bezesná noc,
aby každý projevil své odvahy moc.


Noc před bitvou na cestě s dívkou svou,
spolu šli tou tmou úmornou,
spolu šli, za ruce se drželi,
tmou by je nezřeli.

Jen on a ona,
tmou jak černá clona,
temným lesem šli,
poslední noc mluvili.

Když tu k ránu slunce svit,
dopadá na noční klid,
a tu hle na cestě vida starce stát,
rukou pokynul, aby ho šli poslouchat.

Ruce v bok,
a dál už ani krok.

,,Hle rytíře světla k boji se blížit,
za pravdu a čest hodláš své zbraně křížit?
Není však lepší dlouhý život žít,
se svou ženou hodné děti mít,
než za jiné se zlem bojovat,
jak ten blázen Kristus se pro ně obětovat?"

,,Mlč Satane a z cesty jdi dál,
můj meč nezastaví ani sám král,
zastav svůj jazyk jak jed,
a na mne neplýtvej svůj dech,
ty nevidíš na štítě ten kříž?
Jen poď k němu blíž, poď ať zvíš!
Ale! Snad se nebojíš?!"

,,Jsi hlupák a ním i zůstaneš,
do dne kdy také padneš,
pak svého Pána hledej,
jen jdi a zkonej,
pak již nebudeš mít nic,
jen nad hrobem duhu, a nic víc."

Vampír se proměnil a uletěl,
za ním jen prach a smrti dech,
a když rytíř v cestě pokračovat chtěl,
žena po jeho boku vydala jen vzdech,
k zemi se sesunula,
na cestě dál již se nehnula..

A tu v dáli polnic zvuk,
volají mne! A už byl fuč!


Rytíři v lesklé zbroji na nepřítele klidně hledí,
v srdcích odvahu, vždyť srazí je jak smetí,
a pak další polnic zvuk,
kopyta koní přešla v klus.

Rytíři v lesklé zbroji do nepřítele vráží,
meče, bodce, cítí jejich stáří,
ach, jaká dávná kletba mohla,
v jejich tělech po smrti zdržet je od Boha?

A stále nemrtvých druhů není míň,
rytířům slábne jejich klín,
za každého mrtvého povstávají dva,
ach jak může pouhý člověk zničit vyslance zla?

Rytíř svatým slovem poráží nepřátel hned pár,
však duším jejich dal ten nejcenější dar,
z věčného zatracení je odpoutal,
však sebe přitom vyčerpal.

Tak boj pokračuje a zuří dál,
meče a šavle mají bál,
když tma bojiště opouští,
zbytky rytířů se se svojimi padlými druhy loučí,
však málo, málo jich zbylo,
a další tělo se ve vřavě objevilo,
dožívající tělo rytířovo,
padlo, kde teď bylo.


Než rytíř na bojišti padlý,
své poslední okamžiky dodýchá,
ví, že není lehké být chladný,
když z tohoto světa pospíchá,

Krvácí rána,
mizí tep,
nezře již rána,
matce zemi dává krev,

Když rytíř na bojišti padá tmou,
naposled zavírá oči,
v myšlenkách bolestně volá lasku svou,
ta však přijde, až to vše skončí,

On ji však cítí, prosí,
zrychluje tep,
ach bože proč musí,
opustit tento svět?

Když rytíř na bojišti svůj život dal,
pravdě víry své ne se zříct,
milenku svou v mdlobách marně hledal,
poslední nádech a smrti vztříc.

Když dívka na bitevní pole,
pozdě vydala se hledat svého druha,
pozdě našla tělo, chytla jeho paže,
pozdě, na obloze duha.


Vždy čestně a pravdivě svůj život žil,
za Pána a lásku svůj život položil,
a možna tak tisíc životů zachránil.
Jen jeden muž,
co z toho měl?
Na hrobě položen svůj nůž.
a salvu z děl.
Však hned lepší byl by svět,
kdyby ponaučení odnesl by si každy z těhto vět,
první lásku a víru stav,
pak čest a dobrý mrav,
pro dobré věci dej víc,
než ti mohou dát,
a i v nejtemějších chvílích radost z toho,
že můžes milovat.


omlouvám se za to děsné formátovaní, dělám s literem poprvé.