Macocha

Oblaků obrysy temné a mokrý sníh,
na torza útesů bledých čas pozbyl vliv,
cicváry mrazu sluj hladově polyká,
a Punkva zpěněná se vztekem zajíká.

Kapradě čarovné šplhají nahoru,
s úsilím dojemným hledají oporu,
kořeny zkroucené, zakleté v kameni,
bezmocí spoutané po dlouhá staletí.

Pahýly nešťastné, snad jako ti lidé,
co zábradlí svírají, myšlenky tklivé,
bez hnutí na můstku zoufalé bytosti,
snášet dále nemohou světa krutosti.

Život je marný, jemuž ukradli touhy,
sny, naděje či víra? Prý balast pouhý.
Není čas na lásku, nikomu nechybí,
nikdo nic neslyší, žádný ji nevidí.

Zdržují na dně se přízračné postavy,
anebo naše snad úzkostné představy?
Stíny, které pohár neštěstí dopily,
všechny je iluze zmařené zničily.

Chtěly by varovat, zde na dně je slota,
jen nevlídná, zelená, plesnivá hmota,
jezera bezedná, jak nádoby téru,
mloci tupí bez hnutí číhají v šeru.

Snad všude ležela ta rozbitá těla,
skála se pokaždé jen zimničně chvěla,
maso, urvané údy a kapky krve,
a bezbřehá beznaděj, jako již prve.

K životu našemu je vzpomínky pojí,
přestože nevlídný je, svět za to stojí,
neživí v propasti dávají znamení,
žádný je neslyší, nikdo nic nevidí.

Kde vzít tu sílu odhodlat se k návratu?
Člověk dál nemůže, již našel jistotu,
balvan samovrahů tělo na prach drtí,
jen skelné oči ty do prázdnoty hledí.