Na druhém břehu

Fádní ospalá krajina, na nebi průsvitné řasy,
téměř moravská krajina, kde vánek mi čechrá vlasy.
Na sobě černé šaty a v klopě růže, jež tam má láska vetkla,
nebude to ráj ani očistec, natož pak předsíň pekla.

Dávno, možná, že včera, přišlo, co přijít muselo,
deziluzí drásané srdce pracovat přesčas odmítlo.
Prázdnota mě sevřela v mrazivém náručí bezmoci,
poznal jsem, že život se naplnil a není pomoci.

Radu, kam má se jít, mi nikdo nikdy neřekl,
co možno čekat po smrti, v Bibli jsem nikde nečetl.
Snad o mně můj anděl ví a nikde se nemusím hlásit,
někdo mi snad řekne, kde mohu odpočinek trávit.

Není nikoho vidět a v dálce horizont přechází v chvění,
kde jako v panoptiku osudu se barvy podivně mění.
Pán Bůh prý s námi nakládá jen podle našich skutků,
síly dobra a zla nyní nejspíše o mě vedou půtku.

A tak bez cíle bloumám po krajině, kde den se nešeří
nesmyslná zkouška, co duše hříšníků vůbec vydrží?
Nemám vůbec žízeň, ani hlad a taky nemusím spát,
ale taky nemohu nikomu dát vědět, ani zatelefonovat.

Pořád se zdráhám uvěřit, kam se duše člověka poděje,
až přijde ta chvíle, je marné doufat, není naděje.
Hloupý ten, kdo si myslí, že bude v ráji navěky,
přijde záhy na to, že byl bláhový, i když bezděky.

Po smrti není trestu, ani žádné velké odměny,
rozhodně je to na věky věků a stále beze změny.
Moje je prázdná končina, kde čas je tak leda k smíchu,
postrádá konce, půvabně nudná a zakletá v tichu.

V zajetí naprosté volnosti na prošlý život vzpomínám,
všechny své nádherné chvíle znovu dokola prožívám.
S hořkostí stále víc vnímám, jak jsem si sebe nevážil,
vědět, co přijde potom, rozum by nad citem převážil.

Každý z nás se jednou ocitne na vlastním druhém břehu,
kde nenajde zlou nenávist, však ani zvlášť velkou něhu.
Ten, kdo sem zabloudil, získá svůj věčný Vesmír po smrti,
naštěstí se o tom dopředu nikdo z nás nic nedozví.