Autobusem

Autobusem, jako každé ráno
stejné sedadla, stejné tváře,
tak se mi to i zdálo,
i ta ranní sluneční záře.

Pustím hudbu, nasadím sluchátka,
všchni sedí, můžeme vyrazit.
Vyjíždíme směrem další zastávka,
tam, co chcou další nastoupit.

Rychlý přísun třiceti lidí,
zavazadel i neznámých tváří,
těch co se cpou a jsou rádi když sedí,
a slečen co hned z rána září.

Vnímám hudbu, tváře těch objetí,
co autobus vzal,
co platí za svezení,
a vystoupí zas o kus dál.

Kochám se pohledem na ně,
pak jen uhýbám,
když podívají se na mě,
ale tajně se usmívám.

Tajemný svět hluku,
lemovaný úsměvy a spousty gest,
avšak celý beze zvuku,
to je jedna z každodenních cest.

Pohledem se snažím prozradit kdo jsem,
bez mrknutí oka se jim snažím lhát.
Říkám jim, kdo kupříkladu ani nejsem,
pravdu se nedozví, toho se nemusím bát.

Říkám jim to, co slyšet chtějí,
snažím se jen potěšit,
smutné tváře, co si stále něco přejí,
jejich obličeje úsměvem obklopit.

Pomalu gesty naznačím, že vystupuji,
ano pochopí to, to já přece vím.
Jsem venku, když ostatní nastupují,
o cestě dalším spojem už jen přemýšlím.

Věřím, že vidím do budoucnosti,
že znám to další ráno,
kdy prožívám své radosti,
za těch sedm minut autobusem.