Balada o ztracené lásce

Balada o ztracené lásce

Sedni si prosím, kde nejraděj si sníváš
pohlédni v řádky, já pro Tebe je přines

Nenajdeš v nich chvíle sváteční
někam se ztratily, kdopak ví
hledej v nich život kolem sebe
mě, Tebe, bleděmodré nebe

Než půjdeš pást
tisíce beránků
ve spánku

Měj těch pár řádků pod víčky
i když jsou jenom kratičký
ať radost má kdo je psal
že je pravému člověku dal
……………………………….
Na konci ulice u sousoší
stál starý oprýskaný dům
hrával si u něj hošík
věčně bosý
míval svou komůrku snů

Měl svoje bezstarostné dětství
celé dny tenkrát si tu hrál
s tou malou vedle ze sousedství
pod břízou v písku sedával

Když naučil s v škole psát
když znal už slovo Milovat
když na svých nohou uměl stát
jednoho večera nemohl spát

Bylo mu líto svobodné mládí
po tomhle listu z úřadu
nebyl z těch co by se vzdali
proto hned zrána musel na vojnu

Nechal svůj koutek opuštěný
nechal svou vílu u kolejí stát
po cestu smutnou zůstal němý
než na něj začli jiní řvát

Ploužil se v polích, kopal jámy
když učili ho střílet po lidech
v zelených hadrech sčítal rány
když řekli – ten má ale pech

Pak přišel v sametové obálce
první nádech, růžím se podobal
dopis v lehounké hádance
a s netrpělivostí otvíral

Pak dočet a odložil to psaní
povzdechem – ach vzpomněl na ni
dočet a poslal duši k ďáblu
že se mu vysmál v tomhle ránu

Z obálkou svět vrátil psaní
že nečekala, nepsal pro ni
až vítr si pohraje s kousky lásek
bude už jinde dnešní nářek

Podepsal život – rozum zatemnění
že chyběl mu lampas u čepice
řekl si – voják, nic to není
když samotu určila bílá holubice

Pár slov a jak se život změní
nesmí se na slova dát
pro hádky, pro lásku slova znějí
však jenom srdce může milovat