Karlu Krylovi k dvacátému výročí Sametové revoluce

Výkřik bolesti se už nesčíslněkrát zabodl ostrým hrotem zla do srdeční krajiny,
v jeho zběsilém náporu násilí a ran zlomil se nakonec tenký stonek obilného klasu,
nahořklá příchuť budoucího krajíce chleba ve zdejším osoleného slzami Země a jejich dětí
pak doprovázet bude dlouhá léta půstu v ráji, co zvadl s květem vlčího máku pravdy…

Doutnající uhlíky víry a přátelství mlčky pohřbívá šedavý příkrov popela vypálených duší,
ve stínu Zlatého telete pokora poznenáhlu umírá a prostou lásku dusí bodláčí jedovatými trny zášti
a ztichlé sloky písní bratříčka Kryla zas klíčí a povstávají z mlhy posvátných druidských hájů,
aby napojily žíznivé, co trpí a zmírají pod knůtou hlouposti , arogance a projevů moci.

Zas hledáme jinotaje a čteme mezi řádky v dílech věrozvěstů moderní doby ,
vnímáme časoprostor dějinného toku, vědomi si pravdy – která se potichu stává lží,
okrádáme bližní – byť tvrdíme bez uzardění, že zcela nevědomky ….
a prostopášně hltáme bulvární menu, abychom ukojili své „dobou“ pokřivené chtíče.

Hlupák se znovu v zrcadle ješitnosti stává hrdinou své doby,
už ani zloděj nekřičí : „Chyťte zloděje !!“ …..
Jak těžko, smutno a sladkobolno , bratříčku Kryle, je mi …..
vždyť držkou rozbitou zas ryjeme svou milovanou zemi !!!