Za oponou

Sedím tak v šatně,
líčím si tvář,
aby mě nespolkla
reflektorů zář.

Myslím jen na jedinou,
na její krásnou šíji.
Jsem však stále bez ní.
Proč já ještě žiji?

Snad pro víru,
doufání...
Ne...
Zůstalo jen zoufání.

„Na scénu!“
Buší mi producent na rameno.
„Už běžím.“
Srdce mé však zůstává zahaleno.

Přijdu za oponu,
všichni jsou již připraveni,
jen já jsem nepřítomen duší,
myslím totiž stále na ni.

Zvonek třetí doznívá již,
v hledišti se zhasíná,
nejradši bych seděl
někde s ní. U vína.

Předehra se rozeznívá,
„Připravit se na místa!“,
opona se otevírá,
„Úsměv, je tu starosta!“