Jeden starý klaun

Klaunem byl, červený nos míti nemusel,
bez šatů křiklavých, třásní a korálků,
čarovných hůlek i bezedných pohárků,
pokaždé hravě se obešel.

Nejezdil s cirkusy, nesloužil u krále.
Za svoje řemeslo, kterému věnoval
všechen čas, v životě platit si nenechal.
Kam přišel, veselo bylo jak na bále.

Širokou náručí rozdával radosti,
našel vždy bez práce líbezná slovíčka,
pohladil pohledem každého človíčka,
hojil jim srámy a tišil jim bolesti.

Nikdo však netušil, že za tím úsměvem
skrýval se stesk a strach, rovněž i zoufalství
a marná touha po lásce, po přátelství,
jak v němém filmu se zvlášť smutným příběhem.

Po nocích zdlouhavých u oken potají
koukal se na lidi, jak všichni spěchali,
to aby pohádku říci se nechali
před spaním od těch, co doma je čekají.

Na klauna nečekal nikdo, když přišel zpět
do svého přívěsu s děravou podlahou.
Prázdnota bolela, tak začal pojednou
v ohnivé vodě své trápení utápět.

Dneska už namísto velkého uznání,
na místo trofejí pro Pána Komika,
dostává stařec, co s láhví se potýká
soucitné pohledy za svoje stonání.