Balada o Kubánce

Na panenském ostrovu,
bičovaném krutými vlnami moře,
na hřbitově na rovu,
tam žena tmavší než černá bota

sedí, potichu však nikoli,
tesknou píseň zpívá,
repertoár ani sama nevolí,
to jen osud na ní rukou kývá.

Na hrobě všech všedních radostí,
zpívá šanson, jazykem zatracených,
jazykem lásky a zároveň starostí.
Jazykem, jemuž jen ona a mrtví rozumí.

V ruce doutník třímá, a v druhé kávu,
černý nápoj vřele vítá černé myšlenky,
oblečena je jen ve volném hávu,
zpívá, a přitom pláče.

Kdysi dávno žila, ne jako dnes,
životem plným všedností, a přec kouzelným,
teď vítr beze stopy vše odnes,
zbyla jí jen prázdná vzpomínka.

Ač černoška, přec bílá jak stěna,
Všechno jí osud vzal,
teď jen nad hroby sténá,
a nemůže dál.

Druhého dne zrána, když kohouta i prostý lid
vzbudily paprsky sluneční,
Nad hroby však panuje naprostý klid.
Jedna žena dnes se nevzbudí.