Smrt a pijan

Kdysi, za časů temných,
žil, byl jeden muž.
Neměl však ruk jemných,
často svíral v rukách nůž.

Nezřídka po putykách sedával,
na ostatní nadával,
a když potřeboval někdo pomoc,
nikomu nic nedával.

Jednoho dne zase v krčmě,
opět sedí u svého moku,
popíjí ho velmi lačně,
než zaslechl toho kroku.

Postava nad ním stojí,
postava vysoká, v kápi.
Každý člověk se jí bojí,
avšak jeho to netrápí.

Dále ten svůj korbel třímá,
Zpod kápě prázdné důlky oční,
Všude kolem strach, a zima,
jen on, a nad ním postava...

On se na Smrt usmívá:
"Starý brachu, vítej k nám,
lidé místní si tě přejí,
ale počkají, a posaď se,
ať tu nejsem stále sám."

Postava s kosou odpoví:
"Však vezmu si tě s sebou,
tebe a půl království,
lidé dobří zesnou.

Každou práci odměnit
náležitě třeba,
já si žádám jen tvůj život,
ni vody, ani chleba."

Zítra zrána stalo se,
všechny dobré lidi
ve městech i v pralese,
zmařila ta zhouba,
nemoci a krutý mor
krajinou se nese.

V krčmě stále člověk sedí,
na kabátě záplatu,
Smrt na něj opět hledí,
avšak nežádá si výplatu.

"Dnes tě opět nechám žít,
ať vidíš, co jsi napáchal,
již nebudeš míti co pít,
hospodského, sládka, i prodavače
tys mi nechal,
já musel si je vzít."

Smrt zmizí v dáli,
on tam zůstal zcela sám.
Tma, ticho, samota,
tento pocit dobře znám.

Bez přátel i svého pití,
čeká v krčmě zcela sám,
nemá smysl jeho žití,
Ona si pro něj jistě přijde..
...snad již brzy...