Zeď...

Spousta křehkých věcí je…
Láska, přátelství, zdraví…
Co když se něco rozbije?
Kdo to spraví?

Časy se mění a
s tím i každý z nás.
Ale nikdo není dokonalý,
jen ty to nevidíš…

Vnímám své chyby,
vím, co je na mě špatného…
Ale co ty?
Na tobě není vše kladného…

Mám tě stále ráda,
záleží mi na tobě…
Já jsem se moc nezměnila,
podívej se na sebe…

Mrzí mě, že posloucháš jí…
Bezmezně jí věříš…
Polovina jsou z toho lži,
ale to ty už nevnímáš…

Proč si nevzpomeneš?
Proč mě vidíš jinak?
Proč to aspoň nezkusíš?
Asi nevíš jak…

Každý jsme asi napáchal spoustu chyb.
Moc dobře to vím.
Asi jsi zapomněl jaká doopravdy jsem,
radši věříš ostatním…

Asi nemám doufat,
že něco se změní.
Nebudu zoufat,
čekat až se podíváš do svědomí…

Věřila jsem ti,
řekla ti vše.
Ty už si to nenecháváš pro sebe,
říkáš to všechno jí.
Tomu se snad říká přátelství?

Ať to bude jakkoli, doufám, že zase najdeš cestu, uznáš, že i ty si se mýlil. Mám tě ráda a vždycky tě mít budu. Já si jsem vědoma toho, jaká jsem. Ale víš to i ty, jaký sám jsi? Nikdo není dokonalý… Nic si nenamlouvej, jsou to jen obyčejné lži…