Není mi pomoci

Jedenáct je bezmála,
já sedím tu a píši
básničku, co by neklamala
a odlehčila mé duši.

Životem svým probíhám
ve spěchu a stresu,
občas jej i proklínám.
Však já to nějak snesu.

Stále si všem stěžuji,
že lásku nalézt nemůžu.
Radši to vzdát, zvažuji,
na další pokus se již nezmůžu.

Neměl bych já stejně
dost času na nás dva,
aktivit mám víc než hojně,
konec přišel by raz dva.

Ještě že mám aspoň vás,
kamarády, přátele,
co nad vodou mě drží zas,
ještě že mám Tebe.

Do žil jsi mi vnesla
novou, čerstvou krev,
stará zatím rychle klesla
do mých zkornatělých cév.

Myslím na Tě ve dne v noci,
rozum se však brání,
není mi rady, není pomoci,
zbývá už jen kání.

Poplazím se světem dál,
s vědomím, že vyznat se nemohu,
řeknu to jen pánu Bohu,
že neudělám, co tak rád bych udělal.