Nadějná cesta do pekla

Brána pekel se mi otvírá,
mé oči hledí do prázdna,
rukou mě táhne dolů,
naposled pohlédnu vzhůru.
Vykročím nohou, vykročím levou,
začínám fatální chybou,
po schodech odhodlaně scházím,
které padají mi pod patou.
Zábradlí tuhé tu nevidím,
utrpení mi pomáhá nespadnout,
je pevné, má základy z kamene,
co zasel cit ten blažený do mě
a já vím, že mě udrží,
staven je z lásky silné.

Je už večer, od rána kráčím,
pořád hloub, ve větší tmě se ocitám,
cítím to teplo, o kterém se mluví,
bude mi krásně, to duše tuší.
Smích mi svítí na rtech bídných,
od polibků nechtěných, pořezaných,
oči se do obou stran protahují,
nadšení z cíle, co je na dosah, věští.

Do rána nového vstát však nemohu,
zbývá mi opravdu už jen pár schodů.
Vítat mě bude věčný život tam,
výměnou za to, že vzali mi ze srdce žal,
zůstávám klidná i v nejtěžší chvíli,
kdy překročím práh, jsem bez návratu v cíly.

Brána pekel se mi zamyká,
mé oči hledí do prázdna,
rukou mě táhne k sobě shnilá duše,
co se stejným úmyslem jako já šla sem.
Tělo má na zemi, rozpadlé na prach,
zbloudilé oči jen hledají pomoc,
bez hlasu křičí, ach, zoufalstvím,
žádá mě o radu i další trpící stín.
Je jich tu mnoho, je jich tu víc,
než se může lidí na planetu vejít.
Klopím své oči, vydechnu vzlyk,
kůže mi práchnivý, získávám věčnost.