Vzpomínky

Paprsky prosvítaj přes zeď
vytvořenou ze stromů.
Den se chýlí k poslední třetině
a já se nacházím v místech,
kde se zastavil čas.
Vzpomínám na probdělou noc,
kdy jsem tu pobíhal s cigaretou
a honil jsem ptáky, zatímco ostatní
pospávali na lavičkách.
Běhal jsem kolem kostela
nebo co to vlastně bylo/je,
skákal jsem po zdech a byl
jsem spokojenej&šťastnej,
ostatní umírali, nevěděli nic
o kráse a svobodě…
Je pro mě paradoxem, že byli taky
spokojený, nepotřebovali víc…
Teď tu sedím na lavičce, na který
jsem kdysi ležel s hlavou v klíně
jedný obyčejný a zbytečný holky
a jsem rád, že tu jsem sám –
nepotřebuju nic víc,
je mi dobře a cítím opojný klid…