Smrt

Když ráno probudím se a otevřu oči své,
vidím v dáli starou ženu, v mlze ponořenou.
V mlze stojí, upřený pohled na mne vrhá,
já držím se opodál, nohy k zemi přikované.

Starou kosu ruka její svírá,
zatím nevidím ji do tváře,
jen ty oči, ty oči bodají mě do srdce.

Tu najednou ruka její pohne se,
krůpěje potu orosí čelo mé.
Úzkost a strach z té věci přede mnou mám,
teď ruka její kápi černou snímá.

To co teď vidím, popsat se nedá,
vždyť smrti hledím do očí,
ano smrt, smrt je to.

Pozdě již myslet na budoucnost,
ba ani nad minulostí nemá cenu přemýšlet.
Jen přítomnost, ta teď má svou cenu,
Ale ptám se, má však toto ještě smysl?

Smrt se mi postavila do cesty,
našla si mne,
vím to.

Byla to velká chyba probudit se ráno dnes,
vím, poučil jsem se, zítra již tak neučiním.