Okraj

Vlastní jen co nechtějí
příčí se pozemskému statku
a bláto jejich majetkem je
jinak být tomu nemůže.
Vzlykají a tečou se slzama po
mastných kůžích
vždy když teď již černé vločky
rozpouští se na mrtvých oblecích
velevážených dam.

Trmací se tam, kde být nemohou
podrážky po mraze kloužou
a výhružný štěkot týraných psů
vítají jak volání bratří
Čekají a sedí v rozmazaném
světle které už dávno jejich je
ta světla za papír vyměnili
jenž svlékl je již dávno
z okovů poslušnosti

Zmítají a radují se
proudy černých řek
s které zbarvůjí je
ne naopak.
Navždy odmítli přilepit
náplasti na rány mokvající,
spálené vizourem a zavřené prachem
krvácí a hříchy své i jiných splácejí
na okraji země zachumláni v bahně
světa mokvajícího společně s jejich těly...