Generace opuštěných snílků část II

Na hřbitově kvítí sadí
neznámým zesnulým duším
každý den tam stává a pozoruje
klesavou dráhu slunce.
pláče, křičí pod rudými mraky
sny od ní utíkají, bez rozloučení
otvřenou branou ze země nasáklé popelem
a nářkem zlomených pozůstalých...

přelétají nad městy a lesy
kolem polí, podél řek
zakopávájíc o samotu
a vztek všech nešťastných
utíkají od šedé zklamané stařeny
s ní zůstala jenom zkáza

Za chvíli, než se naděje
černou tmou se rozplynou
zmizí se západem slunce
utíkají dokud nezapadne
a ráno ještě dál za těmi
kterým naději nabídnout
mohou

Kdo vám řekl, že tam kde tápou hnijící
najdete své štěstí ?
přikováni řetězem, zamčeni zámkem
pro který není paklíč ani klíč...

Kdo vás nazval, generace opuštěných snílků ?
kdo vám to pověděl, ach
umírat je prý jediné štěstí

Na hřbitově zalívá kvítí
neznámým zesnulým lidem
Každý den tam stává
a pozoruje krví nasáklé nebe
hrabe a škrábe se v zemi ztracených
kope si hrob pro šťastnější zitřky
sukně od hlíny a roztrhané punčochy
pot smíšený se slzama
hořká pachuť v ústech
a v očích posedlost a zápal...
kope si svou díru štěstí