Vina

V hlavě mi duní miliony tamtamů,
jež hlásí příchod větru,
brzy se měnícího v prudký uragán,
ničící vše co bylo kdysi krásné.

Má duše je jak rozeklaný strom,
zmítající se v poryvech sílícího větru,
každou chvíli hrozí že kořeny povolí
a já padnu k zemi sám a opuštěný na tomto širém světě....

Po celém těle probíhá mi třas,
jakoby prudký mráz ulpěl přímo na něm
a pak zase zmizel zanechajíc po sobě kruté stopy zimy,
jako pamatku na ztracené štěstí.

Ten pocit, jako by mne trhalo tisíce splašených býků,
utíkajících před rozzuřeným živlem,
ten pocit bezmoci a studu,
že zradil jsem vše v co jsem věřil.

Doléhá na mne má vlastní slabost a bezmocnost,
připadám si jako k smrti odsouzený vrah,
jež si sám nad sebou vyřkl ortel,
Ten strašný pocit viny....

Ten strašný pocit viny,
sžírá a pálí mou duši na popel,
že zradil jsem toho kdo důvěru mi dal,
že zničil jsem to nač přísahal jsem před bohem.

Proklínám se!!...
Proklínám svůj bezcenný život,
nakonec i ten sem zradil,
život jež těžkým se mi stal,
když poslední střep z mé duše,
v tvých hasnoucích očích jsem zanechal.

Proklínám se !!! ...