Zamknu Tě.

Mluvíš na mě,
ale já nejsem schopná poslouchat.
Tvá slova kolem mne prochází,
aniž by se tkla mých sluchových buněk.
Jsi mimo mě.
Přestože snažíš se mě ponoukat
a přesvědčit o své pravdě,
stejně mi to nedochází.
Usmívám se jako několik zlatých slunek
a jsi mi jedno.
Nechci Tě už vnímat.
Celý život poslouchám, vnímám, radím
a nikdo mi to neoplácí.
Nechci ani svým zrakem podobu Tvou snímat.
Tvou osobu kompletně do pomyslného vězení vsadím.
Do malé komůrky v hlavě.
Zamknu a nasadím závoru.
Hned cítím se lehce a hravě,
svůj znavený obličej zchladím vodou z lavoru.
Musím žít. Žít svůj vlastní život.
Život, kde Ty aspoň nějakou dobu nebudeš.
Protože jsme unavená.
Potřebuji nový vítr do své duše,
abych nežila jen nudně a suše.
Zkrátka, ať už jsi pryč!
Dáš mi pokoj. Přes závoru ještě zámek připevním
a zamknu na ... ne, zlatý nebude.
A zamknu na mlhový klíč.