Sebevrah

Na kraji útesu stojíš,
té bolesti se bojíš,
až skočíš někam tam,
kde nebudeš už sám.

Stále oddaluješ ten skok,
stačí už jen jeden krok,
jenže nemáš odvahu,
a tak dál stojíš na svahu.

Skočit a zahynout,
nebo zůstat a posměchu se nevyhnout?!
Sám nevíš, velký strach máš,
tak kterou cestou se dáš?

Všichni se k tobě obrátili zády,
už nemáš žádné kamarády.
Chtěl bys žít tak jako kdysi,
kdy se lidi nechovali jako krysy.

Cejtíš se jak hnis velkej,
jak beďar na čele,
protože tě nikde nechtěj,
už ani v kapele.

Je snad velkej hřích se narodit?
Proč se tě všude snažili vyhodit?
Nezbylo než obrátit se na Boddah,
a když to nepomohlo, tak přímo na Boha.

A tak tu stojíš
a musíš se rozhodnout:
zkusit, zda obstojíš
a nebo všechno zavrhnout.

Pak spoustě lidem způsobíš bolest,
protože jsi svým způsobem sobec..
a nevíš, že tu mnoho těch bylo,
kterým na tobě záleželo.

Krok kupředu či vzad,
teď nezvoráš to snad.
Tělo dopadlo na zem,
ale duše v něm
- protože to byl jen sen.

Ležíš v posteli,
pot po čele ti stéká,
když uvědomíš si,
že to rozhodnutí tě teprve čeká.