Bez pozvání

Zase se Tě cítím,
jsi tu bez pozvání.
A tak zase kvílím,
a nemám nikde stání.

Samozřejmým nárokem
pomalu porcuješ mne celou.
S tupou lžící za okem,
mlýnské kameny mne melou.

Dále šílenství se stupňuje ,
roztřišťuje mne ve dvě půle.
Loď bezmoci.. kam až dopluje,
v kruté moci Tvojí zvůle?

Kde ruce jsou a kde nohy?
Zmítám se v temnu tmoucím.
Léků a receptů těch mám stohy,
proč stále marně se Ti vzpouzím?

Zchvácena bolestí, panikou, běsem,
posledně jsem tu… tichý nádech.
Dlouhými nehty, rukou s třesem,
parte vlastní škrábu na zdech.

Srdce rozechvěle tluče,
tělo je zchromeno,
Však nevyhraješ Tvé PUČe,
Vítěz jsem já! Migréno!