Jsme...

Trochu jsem se lekla tvojí nahoty,
s pocitem,
že tohle nejsi ty.

Ale byla jsem moc bdělá,
než abych uěřila,
že je to sen...

Ty jizvy na tvém těle,
mi pokynuly směle,
ať se jich dotknu.

Toho strachu pod prostěradlem...

Možná to bylo trochu fatální,
ale jen na chvilku,
kterou jsem zahnala do poslední postele v pokoji.

Mělas mi říct,
jak moc trápí tě smrt má.
Jako krev, co bude navždy tíct,
do všech koutů tvého já.

Přesto všechno jsme...

(Jsme...)

Teď padáme odděleně.
Neříkej ty slova,
co budou poslední už navždy.

(Není to za námi,
protože my stále jsme...)

Jsme...

A až vyjde na jevo pravda mojí smrti,
pocit viny tě uvnitř bude drtit.

Tak neutíkej,
má jediná...

Jsme a můžeme být napořád...

(spolu)