Pro tebe

Šel jsem tmavou ulicí,
byla tma a já se ploužil v ní.
Krok byl pro mě utrpení,
jak přibližoval jsem se k domovu,
krok byl moje souznění,
byl moje vysvobození.

Slzy spadli na zem vlhkou,
a neutichající okamžik je skryl,
jen lampa temná,
ta lampa v ulici temné,
ta je viděla.

Můj svět ležel u tvých nohou,
můj život,
byl jen tvůj,
lásko,
říkal jsem ti.

Jen jediný okamžik,
skryl všechnu pravdu,
ukryl jí do vějíře prachu.

Já přemýšlel,
já myslel,
na tebe, ty to víš,
lásko říkal jsem.

A když ležel jsem,
a polštář je mi svědkem.
Mé prosby zasáhly jej,
můj nářek slyšel.

On jediný byl u mě,
on hladil mě,
hladil mě po vlasech,
a říkal miluji tě.

A já pak podíval se,
na obraz,
co maloval jsem pro tebe,
ten obraz co zbyl mi.

A můj hlas stichl do temnoty noci,
do tmy, do téhle noci.

Snad měl bych ti říci,
snad měl bych tě hladit,
a dívat se na tebe,
jak krásná jsi.

Slza ukápla na polštář
a noc byla tu dál.
Vzpomínka ležela na plátně,
špatným malířem nakreslená.

Jen básník bez duše,
psal tu pár veršů,
pár slov a pár vět.

Díval se,
Smál se on lásce,
až pochopil co obnáší.

Pochopil co je svět,
co přináší v něj smutek,
a pochopil tebe.

Pochopil že nikdy nebudeš jeho,
že nikdy nevezme tě za ruku,
a neřekne
Miluji tě lásko moje.

Jen jedna skladba,
ta píseň co hrála v uších mu,
pořád hrála,
Angie.

Ty víš.
Ty jsi tak kráska co zamotala hlavu,
hlavu kovboje co on je.

Děkuji ti.
Neřeš to, slyším to jako dnes,
neřeš to.
Nějak to dopadne.

Děkuji ti.

Jo když je člověk zamilovaný a neví co s tím. Tak jeho srdce zpívá. Jeho jazyk líbá a jeho láska je věčná. A když je zamilovaný básník. Tak jeho pero píše. Jeho mysl nespí a přemýšlí.
Konec.