Osa času

Prochází mnou osa času
zraji jako zrnko v klasu
pomale začínám hníti
jako ryba leklá v síti.

Obloho bezedná
kořeněná hořkostí nekonečna
děsím se tvého studeného věčna
stejně jak moře beze dna.

A možná víc se děsím vlastní nicoty
jež představit si neumím
až zvolna jak sen vyhořím
kde bude láska má, kde mé trampoty?

Kde bude dcera má a žena?
Kde poroste láska mnou vyzářena?
Bude duše tělem přioděna?
Či zmizím nastálo jak z moře pěna?
Písni mého srdce,zemřeš nezapěna?

A ž tne mne znova osa času
až had se pozře od ocasu
budu rybář, co chce snít
že z vřetene utká síť

A tou sítí, ve Vesmíru
chytat budu ženo Tebe
Tvoje oči, jež nad nebe
přinesou mé duši míru.

Čekal jsem na Tebe dvě desítky let
čekal jsem dlaně Tvé, pár Tvých vět
čekal jsem já, rybář na břehu
čekal jsem čekáním na něhu.

Děsím se hořkého nekonečna
jež představit si nedovedu
víc děsím se bez Tebe věčna
vřeteno mám, tkát nedovedu!