EGO

Snad čistá jako sníh,
leč nemám plavou svatozář.
Ležím v zčernalých závějích,
rozpíjím babiččin přezíravý snář.

Snad bílá jako plátno
jsem noční můrou ospalých malířů,
pisálků vizí málo platnou,
když hledí v prázdnotu hlubokých talířů.

Snad chladná jako démant,
ostrá jsem taky tak.
A lačná nyvých témat,
učená klopit zrak.

Snad prázdná jako dlaně,
či plná, jak kdo chce.
Pokorně vzdorná haně
s Polárkou u srdce.

Snad hloupá jako jitra,
co mají touhu patřit na zem,
a poznat hrůzy živé, zítra.
Možná mám duši puklou mrazem.

Snad nečekáte, že se skloním,
ohnu svá záda nad tou hrůzou.
Vlastního žalu proudy roním,
jsem jenom jednokřídlou můzou.

Snad čekali jste kajícnici.
Pokorně němě polapenou.
Před vámi lépe zavřít na petlici
sněhovou vločku rozpuštěnou.