Láska pacifisty

Splývavé vlasy, hebké a plavé,
zářící oči, radostí žhavé.
Hladím tě po tváři a doteky tvých rtů
v magickém víru posledních dnů
nedávají mi spát.

Ač to tobě vzdálený,
oddělen chladnou vodou oceánu,
jsi můj šťastný slon z porcelánu,
který mi dává naději a lásku.

Ty jsi mé štěstí, co přišlo mi z nebe,
tvá sladká slova, jež plují mi hlavou
a polibky, jež na květinách po moři plavou,
na pláži hledám a sbírám je do dlaní.
Než vrátím se k tobě, ty lístky mě zachrání.

Před světem války.

Spálená země už se sem blíží,
mrtvé duše, všude tu víří.
Ta zákeřná nemoc, která nás kosí,
nás, nevinné děti, které kdys hrály si bosy,
dnes vraždí se pohledem.
Snad už to skončí a já se k tobě vrátím,
ale možná spolu, lásko, nikdy už nebudem.

Lásko, líbáš mě ve snu,
když ležím v zákopu a po tobě tesknu,
když ležím v zákopu
a všude kolem potůčky červené.
Vína smutného slaného nabírám do přilby
a mrtvoly polévám.
Ale ony se nezvednou a nezačnou žít.
A já chtěl bych jak smutný vlk výt.
Lásko, ty jen mě držíš při čistém vědomí,
sedím tu schouleně, počítám každou hodinu…
A doufám v probuzení
lidského rozumu.