Na křídlech draka...

Mladý a nezkušený jsem procitl uprostřed prázdnoty.Neviděl jsem úsvit naděje a neznal své jméno.Ze zoufalství osamění mě probral hlas znějící ozvěnou v samotné mé duši.Byl to drak který na mě zhlížel z hůry.Jeho barva byla barvou měsíce zrdcadlícího se v lesní tůni.Slétl ke mě a dotkl se mé podstaty.Otevřel jsem mu svou duši a na oplátku směl nahlédnout do té jeho...Viděl jsem stvoření nového slunce od samého jeho počátku.Viděl jsem i ničení v plamenech jež tavily vše.poznal jsem slast větru obtékajícího křídla.A poznal bolest ze všech stracených lásek i z osamělosti nesmrtelnosti.natáhl jsem k němu ruku abych zjistil jestli je skutečný.A on byl.Nábídnul se mi a já ho přijal.Nasedl jsem na jeho záda a on mě nesl až k měsíci.Pozdravili jsme společně slunce a nakonec přistáli na vrcholku hory jež nikdy nepoznala tmu.Tam jsem padl do sněhu bělostného a plakal ze strachu že vše je jen sen.Ale drak pravil.
Každý tvor je tvořen jen s půlkou duše.já tu svou druhou půlku našel v tobě můj drahý cestovateli.přidej se ke mě.Staň se mou součástí stejně jako já se stanu tvou.Společně budeme poznávat stále nové krásy nebe i země.A já souhlasil.
Tam na té hoře jsem odhodil své já a stal se novým člověkěm.Nebyla už bolest,nebyl už smutek.Byl jen ten vítr a volné nebe.Byl jsem jen já a drak...jediní a zároveň nerozluční.Jeho křídla se stala mými.A já konečně poznal pravou svobodu.