Asi tak...

Možná už mi došlo,
že jsem jen vylouhovaný pytlík ranního čaje.
Ležím v koši vedle zbytků chleba,
kterej v to stejný ráno někdo krájel.
A FAKT nemám chuť pustit si teď rádio…

Neplakala jsem,
když mi vykrajovátkem protlačili srdce,
aby mělo lepší tvar.

A za rámeček vmáčkli moje tělo,
protože chtělo,
ještě chvíli milovat.
(Chladivé doteky sněhových vloček…)

Zůstala jsem jen,
na zdi ozdobou.
Schovaná za sklem,
s jasnou podobou.
Aby všichni věděli, co vlastně jsem.

(Pořád se ale strachuju, že budu okoukaná…)

Za nahotou,
skrývám vlastní stud.
Tak se prosím neptej, jestli si mě smíš vyfotit.

Ještě chvíli.
A pak vmáčknu se do zašedlé zdi.
A zbude po mě,
jen otisk vaší perverzní cti…