Mimo realitu světů

Někdy sám sobě cítím se být ztracený
- pták visící v nekonečném prostoru -
daleko nad zemí.
Daleko od cesty
kterou jsem si vybral a vymyslil.

Slova ještě napůl dívky
a už napůl ženy s držením těla modelky
jakých Paříž bez uzardění schlamstne tucet za měsíc
přišla pozdě
na to abych vyrovnal skóre
nálezů a ztrát.

Ta slova
přišla prostě přesně ve chvíli
kdy byla má cesta vytýčená.
Teď už jen zachytávám vzpomínky
- cvakám pamětí jako uzávěrkou fotoaparátu -
pár opálených zlatohnědých ňader
s oblými hroty
vykukují z divoké nespoutané krajiny
posvátné hory
na které šplhají poutníci
v bílých rubášcích
pro naději a rozhřešení
- úrodný klín -
delta řeky Dalyan
vlhká záplavami.

Nacházím a ztrácím
- uzavřený cyklus -
naplnění času.

Možná
a možná bude mou jedinou bohyní
potkanou…

Jitro
- její dlouhé snědé paže
vztažené k slunečnímu kotouči
odhání nekonečnou čerň
posetou hvězdami
a myšlenky
na to, že všechny věci jednou pominou -

Jitro
pro Řeky Artemis
ta, jež odhání těžké stíny vržené do mých snů
bohy temnot.

„Tvé rty chutnají jako hrozny
nejlepšího vína z Moravy po dešti …“
Když to řekla, byla skutečná
- a tak blízko -
Zneklidňovalo mě to?

Je krásná.
Je žena.

Bílá průsvitná blůzka
zvýrazňující barvu kůže
jemný dech zvedá hruď
která je pastvou pro mé vnímavé smysly.
Rty výrazné a smyslně plné.
Oči
- pohleďte do nich -
žhavé jantarové
oči divoké kočky.

Je všechen ten souboj slov
popisující jediného člověka
pouhá marnotratnost?
Možná.
Snad jsou to jen primitivní emoce
hrubě tesané najatým řemeslníkem.
Chtíčem?
Tak se mu postavte čelem!
Postavíte se čelem něčemu tak mocnému
něčemu co vás smete
dřív než se nadechnete?
Postavíte se bouři apokalyptických rozměrů
divokému příboji
tsunami?

Mám v sobě bolest z neviditelné ztráty citu.
Citu, který přichází a opět mizí
v racionálním myšlení, vnímání.
Zas ztrácím sám sebe
hned u snídaně na terase hotelového pokoje
s prvními doušky silného, sladce omamného černého čaje
a několika sousty koláčků namáčených v medu.

- ruch přístavního města –

Rackové s radostným křikem
sbírají z klidné hladiny zbytky včerejší hostiny.
Námořníci obětují bohům
za šťastné návraty
pod sukněmi kněžek
ochotně roztahujících oltáře lásky
za pár stříbrných.
Rybáři s koši plnými čerstvých darů moře
spěchají k tržišti
kde je ve stínu plátěných přístřešků
za hlučného vychvalování a smlouvání prodají
nebo vymění
za koření, olivový olej, čerstvou zeleninu
a trochu vína k obědu.
Vším tím babylonem jazyků
proplétá se hýkání oslíků, mezků a mul
nesoucích své náklady
ještě teplého chleba, pomerančů
hedvábných, vlněných a bavlněných koberců
prastarých vzorů
utkaných z milionů gordických uzlíků
tak jak to naučila ženy
z vysokohorských vesnic pohoří Taurus
Kybelé, matka všech bohů.
V nedalekém amfiteátru
vpíjí se žíznivě do písku slzy
hladovým lvům předhozených křesťanů
pot a krev usekaných údů gladiátorů
bojujících o čest, slávu a holý život
za frenetického jásotu diváků.
Líný proud poutníků v kožených sandálech i bez
uhlazuje cestu mírných meandrů
z barevných kamínků vyskládaných v mozaice
přání
až k Artemidinu chrámu.

Intimně, bolestivě a zároveň křehce
na mě působí dokonalá socha
samotné bohyně.
Je tak dokonalá
že ji strážci nachází každé ráno
mokrou v rozkroku.
Božská, nadpozemsky krásná Artemis
z růžového mramoru
opásaná varlaty pokořených mužů
svléká prosící
z posledních emocí
svírá jejich srdce dráždivými doteky
před samotnou kastrací.

- svěží, čerstvá chuť vymačkané šťávy
granátových jablíček na rtech je skutečná
zas ztrácím se v tvém polibku
oslavujícím návrat…
Lásko.