Lucía

Lucía
světlonoška ve stínech

vidím tvé úsměvy
ve snech
minulost za velkou zdí

úsměvy vracíš lidem do tváří

povídej mi o tvých snech

o světle ve tmě
které se ztrácí
v tunelech dospělosti
labyrintů spousty
jsou jich tu
které jsou ty správné
nenávist pálí jak oheň

neplač malá
tma brzy zmizí
den se vyjasní
sluneční paprsky
pohladí tě
po tvé tváři
rány se ti zahojí

budeš mít sílu
zas vstát

snad tvé světlo
nikdy nezhasne

umělkyně srdcí
co na plátna maluješ
své sny
z dob kdy lásky kvetla
na nábřežích
teď
tichých lidí
bojí se ti něco říci

holuby ti zpívají
k tvým tahům štětcem
v chaosu velkoměsta

ukrytá jsi v ráji
jedné malé zahrady
čekáš na polibek
od tvého prince.