Matka vrahem

Matka vrahem


Tvá duše, prokletá!
Nač? Nač si je zabila?
Pro radost? Pro úsměv?
Ty ženo! Ty zrůdo!
Věřili ti! Rády tě měly!
A ty? Tys jim kudlu do zad vrazila!
Děti plakaly, proklínali svoji matku.
Schovat se chtěli, matka našla je všude.
Naříkaly, křičely, prosily.
A ty! Matka s obličejem nejchladnějším si je udolala!
Tři malé tělíčka si nechala na zemi v krvi.
Ty ženo! Ty zrůdo!
Vraždila si jako vlk na pastvě.
Hleď svého činu! Hleď osudu svého!
Neboť ty spravedlnosti neutečeš!
Tvé tělo bič pozná! A až budeš prosit boha hlava ti setnuta bude!
Na kůl napíchnuta, hrozba všem.
Nemáš svědomí ? Jak si je mohla zabíti? Dítka své!
Žena nahlas smála se. Neuvědomuje si co udělala.
Tvoje duše, bude bloudit podsvětím! Navěky věků !
Budeš prosit o odpuštění!
Ty ženo! Ty zrůdo! Ty vrahu!
Kat bič vytahuje, svázanou ženu bičuje.
Ty vrahu to máš za své děti. Ach, ty nebohé děti!
Žena se stálým úsměvem na špalek položena je, do ticha zašeptá.
,,Nelituji skutku svého, neboť satani to byly”.
Ty čarodějnice! Ty zrůdo !
Děti své vyprovodit ze světa je hřích!
Shoř v pekle vrahu!
Kat sekeru vytahuje a náhle se rozmachuje.
Pohybem jediným hlavu setne.