Víla

Před rokem já při procházce,
potkal lesní vílu,
když si na to teď vzpomenu,
tep nabírá sílu.

Oči plné jemných jisker,
ta dívčina měla,
pod závojem prosvítala,
ladná křivka těla.

Bosé nožky pobíhaly,
bezstarostně po mechu,
jen pár bodláků v hustých vlasech,
dělalo jí neplechu.

Od té doby nemyslel jsem,
vůbec na nic jiného,
jenom jak se seznámiti,
a co jí říci pěkného.

I přes obavy k seznámení,
došlo celkem běžně,
dlouho jsme si povídali,
pak líbali něžně.

A tam jsem se rozhodl,
že přivedu jí do města,
za tři týdny u oltáře,
stála moje nevěsta.

To jsem ještě netušil,
jak se dívky mění,
kdybych to já věděl dřív,
radši budu němý.

Za nedlouho po obřadu,
víla chtěla dovádět,
bez ostychu začala mě,
s jedním Němcem podvádět.

Doma už mě nečekaly,
žádné sladké dobroty,
než by se mi věnovala,
radši zapla Novoty.

Nejhorší věc co přivedla mě,
do vleklého tesku,
že i krásná víla z lesů,
je čtenářkou Blesku.

Já už na to nemám sil,
já jí prostě nesnesu,
doma jsem jí pustil plyn,
a utek zpátky do lesů.

Tak jsem tu říkal básničku,
zatímco provaz měnil se ve smyčku,
už jen jednou zhoupnu se,
a za chvíli už nehnu se.