Had na prsou

Na prsou si hada nic netušíc hladím,
v tichosti omotává se mi kolem těla.
Slova jedovatá mlčky úsměvem sladím,
aby mi jako přátelské švitoření zněla.

Jako samet mi slizké tělo připadá...
Snad proto, že je v pavučině lží skryto
a halí jej do pláště nevinnost mladá,
ke všem mám už něco z láhve upito.

Do krku mi zaboří své dlouhé zuby,
jed tělem rychle až k srdci proniká.
Ach, svět celý otočí v mžiku se naruby,
ochromuje mne smrtelná křeč veliká.

V agónii jen poslední nádech,
duše bloudí mezi peklem a nebesy,
bolí mne krvavé šrámy na zádech,
rudá kapalina barví mé pačesy.

A to´s byla přítel…