Nekonečný pád

Kráčí tmavou noční ulicí,
zmožena tíží celého dne.
Na řasy se jí lepí sníh chladící,
prsty si unavená víčka mne.

Doma už chce co nejdřív být,
sama v tichém pokoji a v suchu.
Sladkým snem se pak přikrýt,
zahnat tu divokou předtuchu.

Ta předtucha je doopravdy divná,
zmocnila se jí vlna šíleného strachu.
Tak moc je ta vidina srdceryvná
a dívka mizí v tom zvířeném prachu.

Jediný krok do tmy jí obrátil životem,
do černé díry se s děsem propadla.
Její srdce se otřásalo zběsilým dusotem
a duše zkoušela bláznivá zaklínadla.

Dlouhým pádem do hlubiny země,
s bezmocností a hrůzou v očích.
Nemůže zastavit, křičí zděšeně,
modlí se, ať už to všechno skončí!

Černé prázdno se změnilo v bílé světlo,
musela zavřít oči, jak moc ji to pálilo.
Viděla však hejno andělů, co nad ní vzlétlo,
černých andělů hejno jí do vlasů zavylo.

Chtěla si oddechnout, že už to končí,
ale padala dál, teď už do prázdného černa.
Jen Bůh tohle sám, až bude chtít, ukončí,
ukončí tu cestu, jenž je opravdu nádherná.