Až....

Až se tam vrátím - tam domů,
kde v lásce matka má mě počala.
Do míst polí, luk, vod a stromů
v těžkostech žití, láskou vychovávala.

Až úzkou cestou úvozovou, kráčet budu od polí
směrem k domu z pískovcových kamenů,
teprv tehdy stesky,úzkost má v srdci přebolí,
a já všech milých rodných vzpomenu.

Až pohladím tu kůru starých stromů
v těch zelenavých zahradách,
slyšíc pokřik sojky, u kamene lomů,
řeknu si: "Již jsi tu, došels domů".

Až zřím to tam, opět zas a znovu,
kde v rovech předků, láska, cit se skrývá,
tu slza skane mě u rodného krovu,
ta když vzpomínku na blízké smývá.

Až vybavím si všechny ty tváře
slyšíc vánkem znící modlitbu stromů,
tenkrát naplní duší mou nebeská záře,
až půjdu tam spát, ano spát navždy - tam domů.

Ale až.....