Starý poutník

Jeho šat kdysi bílý, byl značně šedivý,
a místy, jak jsem si všiml, místy byl roztrhlý.
Tvář byla rozbrázděná věkem,
a vlasy šedivé,
však krásné na něm byly jeho oči zjasněné.
Stařeckým krokem kráčel, o hůl se opíral,
za ním dav zvědavců se vláčel,
a žadonil aby mu zazpíval.
Usedl poutník na návsi, na nohy zkřížené,
a já jsem znovu zahlédl jeho oči zjasněné.
Ze staré útlé hrudi ozval se jasný tón.
Ten hlas hřál i studil, to nemoh zpívat on?!
Stál jsem a plakal, tak jako dav,
pak jsem na kolena pad.
a cítil jsem že bez něj nemohu už být,
že za tím starým mužem, stále musím jít.
Krásný hlas utichl, poutník se zvedal
ku pomoci svoji hůl si hledal.
Jeho šat šedivý bílým se zdál,
protože všem lidem okolo, štěstí rozdal.