Prokletí a spása

Když víš že tu už nebudeš dlouho... snad... chvíli a pak? prostě konec.
A Ty s tím dokážeš žít, protože Ti je vše u prdele... Vždyť Ty můžeš cokoli, vždyť Ty jsi si vším. A takhle aspoň nezůstaeš životu nic dlužnej.
A najednou, jak se to stane, smíš někoho potkat. A říkáš si, ne ja nechci... Prosím já nechci...
Ale to je hloupost protože uplně hoříš, a víš že ona miluje ten přístup.... Ten přístup... Ale...
Jsi šťastný...Však zároven... Bože to neeeee...
A na konci... Řekneš: Jsi to nejhorší co mě potkalo. Zatoužil jsem po něčem co nedostanu...

Když slunce nad v mlze skryté ráno vzejde
a lehkou vůní spící stíny probudí,
ze všech chmur s tmou spjatých rázem sejde
a tíseň, co jak dítě v soumraku se narodí
nyní umírá.

Bez pláče.

Tíseň, jež v zármutku se shlíží
a po bledé tváři opatrně stéká,
aby v květech sedmikrásek směla se skrýt.
To slzy paní, co bosa k smrti pahorku se blíží
tiše oči zavírá.

Krásná čarodějka stojící v dáli.

Slyší tlukot svého srdce,
jak květů stonky žalostně se lámou,
slyší větru nářek přece
jak prsty se jí proplétá.

Cítí na krku zvláštní chlad.

A na samém konci,
kde cinkot osudu svět leká,
a v zadumání ruší
tam bledá kráska chvíli čeká,
mizí.

V předstírané pýše.

Nejen pro Tvou krásu
má sametová paní,
v prokletí lze najít spásu
a do nebe zašeptat svá přání.
„Chci jen více času.“

Na to být s Tebou…