ISATRA

Nocí plula,
po ledu,
dá se říct.

Co krok to lampa zhasla,
co pohled,
každá duše žasla.

Tajemný zvuk podpatků,
s doprovodem měsíčního světla,
letěla,
dá se říct,
žhla láskou, a vzrušením,
teplem, až pálením.

Závoj utkán z hvězd večera,
vznášel se,
ve vánku chladné půlnoci,
půvab její,
žhavil mne do běla.

Spatřil jsem pod lampami vyhaslými,
klon anděla.


Šaty z lesklého hedvábí,
vyšívané měsíční září,
celou její krásu,
znovu převypráví,
ve sněhu,
jak na polštáři.

Černé vlasy,
modré oči,
odráží se ve sněhu,
vyjadřují krásu, půvab,
něhu.

Srdce tluče,
ruce trnou,
mrazem,
krutou zimou.

Dnes, za měsíc, i zítra,
pod mými okny,
božsky krásná,
ISATRA.