Když slzy vyschnou a smát už nechce se...

Záblesk zoufalství na řasách
a noční běsy v temných tmách,
slza ukrytá na skráni,
bolest, co zná jen svítání,
duše zborcená do sebe,
ruce sepnuté do nebe,
z úsměvu v tváři tichý škleb,
kdo chce – ten může závidět.

Po hrstech prášky polykám,
žalem se tajně zalykám,
chuť pelyňku má deprese,
smutek – co radost nesnese,
z doteků hrůza jímá tě,
z pohledů míváš závratě,
duše šílená bolestí,
ďábel ji sevřel do pěstí.

Za sebou mlhu – před sebou nicotu,
prázdná a bolavá zírám tu do stropu,
když duše řve a zmítá se bolestí,
ďábel si křepčí a svírá ji do pěstí,
hrůza ti srdce na střepy zmrazila
a o ty střepy ruce sis zranila,
z toho co zůstalo vydechl tichý sten,
začíná svítat, blíží se další den.

Nemůžeš spát a žít už nechce se,
tohle je, přátelé, teprve deprese . . .

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi...
Amen.