V tichosti světla

Já mlčím,
ačkoliv atom hrubozrného světa promluvil,

a přec se krčím,
když chtěla jsem, aby se omluvil.

Zářivé plameny sežehly ve tmě můj dech,
byl slyšet každičký bolavý vzdech.

Teď plamen dohasíná,
syrovost obnažila svou hruď,

naděje strnulost pozhasíná,
teploměr života vyzvedne rtuť.

Paprsek jemnocitu dotkl se tváře,
z očí se na svět dere neznámá záře...