Včera jsem slyšela slavíka...

Včera jsem slyšela slavíka,
a dnes už chudák pošel,
slyšela jsem ho slabě naříkat,
u odpadkového koše.

Jako by chtěl rozbřesku,
jenž byl toho rána bez lesku,
dodat trochu štěstí,
zatím se však utápěl ve stesku,
pro pár záblesků,
opět pohasínajícího světla.

Nevěřím ti a ty nevěříš mě,
a důvěra je zděšena tím, co se s ní stalo.
V dlaních lidskosti, které se zdály bezedné,
už zůstalo jen málo
doteků.

Spory, střety, skandály!
přestírat, že nad tím myjeme si ruce,
a přitom - mě stačí sandály,
tobě papuče,
vždyť „dobrýho nepálí“
stačí, když z gauče
voláme o přípravky na hubnutí,
značka - úspěch zaručen!

Raději nevidět, zavírat oči,
i kdyby nás mělo čekat peklo,
na kole štěstí začínáme točit,
i když se ještě nedořeklo
„start“.

Chléb a hry,
vážně tohle stačí?
Iluze, že práva jsme se domohli,
nás nepříjemně tlačí,
do hrudníků.

Zatímco mocní a všemocní,
poskoci a verbíři
táhnou na křížích
ty, kteří znají svět
jen zpod mříží.

Včera jsem slyšela slavíka
a dnes už chudák pošel
snad nebudem do cel zamykat,
ty, kdo se nezdají košer.