Čest

Tak už zas žiješ, svůj zkurvený život,
to co se má a tak jako všichni,
už zase tajíš, svůj vlastní původ,
když něco vadí ti, tak jen tiše vzdychni,

vše podle většiny, snažit se dělat,
tak abych středem, vždy nejlépe prošla,
bez snahy změnit a bez touhy vzdělat,
abych jak oni, svůj klid tu našla,

koukat vždy po jiných, jak co se řeší,
co kdy se smí a jak smát se bláznům,
co bráno zábavným a kdy už se hřeší,
kdo se smí odbýt a jak klanět se pánům,
když někdo vytkne ti, dál prstem ukaž,

vždyť tamti dělají, to samé vlastně,
a když moc nahlas je, v posměch ho uraž,
chlapům se pochlub a tvař se slastně,
slabším se smát, vždyť kdo tě odsoudí,

promluvit s chudákem, je hřích už větší,
když úřední moc, ti krev v žilách rozproudí,
tak kam s vztekem jinam, než poslat ho menším,
v davu se ztratíš a nikdo už nepozná,

že sám si jak on, jen mlčet už umíš,
tak můžeš být úspěšný a nikdo si nesrovná,
proč před větou každou, vždy po jiných čumíš,
nadávat na slávu a na ty co mají,
potají sníš, jak mela bys mít taky,
pomlouvat mluvky a ty co znají,

těm co by prokoukly, dřív zakrýt zraky,
proč prát se za názor, když v menšině jsi,
těch druhých je víc, snad mají pravdu,
promiňte myšlenky, špatně my šly,
tak hloupě pomotat, slov větnou stavbu,

než názor vyslovíš, radši vždy počkáš,
vždyť je to jistější, proč riskovat pověst,
až většinu překročí, tvé doby se dočkáš,
můžeš se rozkřičet, až třeba do hvězd,
tak proč být jiný, proč pěstovat revoltu,
vždyť kapka v moři, se jako nic ztratí,
tak jako kabát, vždy splývá po větru,
tak tě tvůj přítel jda o chleba zradí,

je to přec světem, tak tvrdí to všichni,
jací jsme, způsobil, ten kdo nám vládne,
my za nic nemůžeme, tak Kryle, ztichni,
říct pravdu nesmíme, však všichni ji známe.